Diabolik Lovers: Nioko Nakara (1)

 

Pohled Nioko

    Utíkala jsem, co mi síly stačili ale bylo to marné, doháněli mě. I přes svoji částečnou upíři rychlost jsem byla ne o dost rychlejší jak oni. 

Obklíčili mi cestu, měli s sebou koně a vytasili svoje zbraně. Dýky a meče  ze stříbra. Někteří měli i pistole, při pronásledovaní po mě stříleli naštěstí se netrefili. Chovali se jako ve středověku, přestože bylo 21.století. 

Vy vlastně nevíte co se děje, jsem  poloupírka a přitom dcera kněžka lovců upírů. Dnes zjistili můj původ její přívrženci, obrátili se proti nám, mě a matce. Moje maminka mě poslala pryč. 

„Máme tě Nioko Nakara, nech se v klidu odvléct do velení." 

„A nechat se popravit?!" zeptala jsem se s pozdviženým obočím. „Nikdy!" štěkla jsem. „Budu se bránit do posledního dechu." vytasila jsem drápy, špičáky se mi prodloužily, a zaujala bojový postoj. 

Slyšela jsem výstřel, kulka proletěla kolem mého ucha a mířila do ramene, ale já uhla. „Ha na nic jiného se  nezmůžete!" 

Vypálili si celý zásobník a mě trefila jen jediná to do stehna. Už jich leželo na zemi deset mrtvých a nebo umírajíc.

Sekala jsem, kousala. Na zemi přibývalo mrtvol. Když v tom se mi do boku  zabodla dýka. Zrak se mi zatemnil. A druhá smířila k mému srdci. Už jsem se směřovala se smrtí, věděla jsem, že se raně nevyhnu. Když někdo útočníka chytila za ruku s tou dýkou a trhl dozadu, já zařvala bolestí jak se mi ta druhá zaražená v boku z něho vytrhla. Měla jsem mžitky před očima. 

Můj zrak se  po chvíli rozjasnil. A já se rozhlédla. Moji pronásledovatelé byli po smrti.  A kolem stáli mí zachránci. Šest upírů. Koukla jsem se po tom, co mě zachránil před smrtící ranou. Jednalo se o blonďáka s nádechem růžové s červenýma očima, ty měli všichni, které rudě žhnuly. Nejspíš vztekem. S nim jsem navázala oční kontakt a naše emoce se smísili, cítila jsem jeho hněv a znechucení a on nejspíš můj upadající  strach a úlevu.

A v tu chvíli jsem omdlela.